Hraběnka Marie Walburga

Hraběnka Walburga se narodila 22. října 1762 v Brně v již nestojícím paláci na Zelném trhu, na jehož místě dnes stojí budova nevzhledné moderní tržnice. Narodila se do rodiny Harrachů, který náležel mezi nejvýznamnější aristokratické rodiny celé Rakouské monarchie, pohyboval se v blízkosti císařského dvora a vlastnil řadu panství v Rakousku, v Čechách a také na Moravě. Krásná, mladá a urozená Walburga byla považována za jednu z nejsečtělejších žen tehdejší střední Evropy, později se o ni začalo mluvit jako o první dámě Moravy.

V 17 letech se dívka provdala za urozeného německého šlechtice hraběte Klementa Aloise z Waldburg-Zeilu. V manželství se narodily 3 malé děti, které však zemřely ve velice útlém věku. Smrt třetího dítěte dcerušky Marie Amálie pak naprosto zlomila srdce její matky. Ta přestala komunikovat se svým manželem, okolím, dokonce se svou matkou, která přicestovala na zámek, aby dceři domluvila. Nekomunikovala s lékaři, odmítala jíst a pít, chtěla jakoby odejít na druhý břeh života za svými zemřelými dětmi. Tehdy se také rozpadlo hraběnčino manželství. Rozvod byl v této době naprosto nemožný, a tak došlo k odluce manželství. Manžel se odstěhoval do rodného Německa, kam s sebou na výchovu odvezl i posledního žijícího syna talentovaného Františka Karla Wunibalda. Hraběnka se ještě pokusila o jeho únos. Tento zoufalý pokus byl ale prozrazen a matka již svého syna patrně nikdy nespatřila. Také on zahynul ve věku 18 let. Jejího syna u nás na zámku připomíná pouze obraz v zámecké obrazárně a jeho učebnice, které byly převezeny z Německa do zdejší zámecké knihovny.

Psala se doba pozdního osvícenství a do života hraběnky vstoupili příslušníci tajných řádů a zednářských lóží, kteří sehrávali důležitou roli v šíření vzdělání mezi obyvateli země. Tito se pokusili získat hraběnku pro své plány a vytvořit nový smysl jejího života, čím se až do jejích posledních dnů stala filantropie: tedy péče především o chudé a talentované děti. Hraběnka, která udržovala především kontakty s nejvýznamnějšími představiteli vzdělanosti a literáty tehdejší Evropy, stranou rušného vídeňského života a svých šlechtických příbuzných, pak učinila ze svého malého vesnického zámku ohnisko vzdělávání celé Moravy. Podle vzoru těch nejmodernějších německých vzdělávacích ústavů, přítelem a rádcem hraběnky byl rovněž věhlasný švýcarský pedagog Pestalozzi, na zámku založila jedinečný vzdělávací ústav nazývaný také filantropinum. Ústav byl ve své době naprosto jedinečný svým duchem tolerance a snášenlivosti. Vedle sebe studovali především děti poddaných, sirotkové ale také děti měšťanů a šlechticů. Byli tu děti katolíků, evangelíků a také židů, chlapci i děvčata, což v této době bylo velmi neobvyklé. Především také děti německé a české. Zdejší vesnice, kterou nyní znáte pod jménem Kunín, se po staletí jmenovala Kunvald, německy Kunewald. Byla to německá vesnice, která v roce 1947 po vyhnání původních obyvatelů byla násilně přejmenována na dnešní Kunín.  Právě zde na tomto místě ale chceme zdůraznit, že nejvýznamnějším žákem nebyl nikdo jiný než František Palacký, syn luteránského učitele z Hodslavic, pozdější velký historik a zakladatel moderního českého národa. Na škole studoval pouhý rok a půl a později ovšem napsal ve svých pamětech, že to byl „krásný jarní čas života mého“. Do německého Kunvaldu byl přiveden svým tatínkem do zdejší vesnické školy, aby se naučil také německému jazyku. Hraběnka byla upozorněna na neobyčejné nadání tohoto chlapce, který již v 5 letech přečetl celou Bibli, a nechala si jej přivést do svého zámeckého ústavu. Stal se jedním z nejlepších žáků a byl zapsán do Zlaté knihy ústavu. V roce 1823 Palacký jako mladý muž odcházel do Prahy, aby se celý odevzdal službě českému národu, neopomenul navštívit také hraběnku Walburgu v Kuníně a ta mu předala svá cenná doporučení do jeho nového života v českém hlavním městě. Letos (2023) je tomu právě 200 let a František Palacký si výročí vždy připomínal jako jedno z nejvýznamnějších ve svém životě.

Zámecká škola v Kuníně však byla rovněž neobyčejně přísná. Výuka začínala v 5 hodin ráno a končila v 19 hodin večer, od pondělí až do soboty. Vyučovány byly cizí jazyky, přírodní i společenské vědy, děvčata byla vychovávána jako budoucí matky v základech zdravovědy, péče o domácnost, ručních pracích a podobně. Hraběnka však chtěla, aby děti byly nejen moudré ale také zdravé. Podle vzoru filantropického ústavu ve Schnepfenthalu [šnepfentálu] byla v zámeckých zahradách u nás snad poprvé zavedena gymnastika, tedy tělocvik. Děti byly otužovány, podrobovány dietetice tedy zdravé výživě a hraběnka na svém panství dokonce vůbec poprvé v rámci českých zemí děti nechala očkovat vakcínou proti tehdejší zákeřné nemoci pravých neštovic. To bylo v roce 1799 a svým činem tak inspirovala veřejnost k tomuto odvážnému kroku také v dalších částech našich zemí. S dětmi podnikala pravidelné výlety a nechala děti vyučovat přírodě. Výlety podnikala na taková místa jako Lysá hora, Radhošť či zřícenina hradu Helfštýn, kde děti stanovaly a učily se poznávat přírodu a svět kolem sebe. Tyto výlety trvaly i několik týdnů, dnes se tomu říká campování a dnešní děti by mohly jistě jen závidět.

Život hraběnky Walburgy představuje románový příběh. Silný životní příběh ženy poznamenané svým nešťastným osudem, která nemohla zažít své vlastní rodinné štěstí, ale snažila se toto štěstí vyrobit pro obyvatele svého vlastního panství a přilehlé části Moravy. Hovoří se o alchymii štěstí. Románový osud hraběnky by byl jistě vítaným tématem pro celovečerní film. My zde prozradíme pouze to, že rovněž další životní osudy ženy nebyly nijak lehké. Její pokroková a svobodomyslná škola byla po zákroku státní moci v roce 1814 úředně zrušena. Ona však školu provozovala dál. Nyní však už jen pro užší okruh dětí svých úředníků, spolupracovníků a dalších vybraných dětí.

Po smrti svého syna si nechala přivést na zámek dceru své přítelkyně z mládí baronesu Vilemínu Honrichsovou ze zámku z Kunštátu na jižní Moravě. Dívku vychovávala ve své zámecké škole jako svou schovanku a budoucí dědičku. Po roztržce s její matkou byla slečna Mína, jak byla na zámku nazývána, odvezena matkou do Vídně. Životní osudy matky končí neznámo kde. Po útěku s hercem hraběnčina schovanka ukončila svůj život skokem do Dunaje ve Vídni 2 roky po smrti hraběnky.

V závěru svého života stárnoucí hraběnka soužená těžkou, nevyléčitelnou nemocí veškeré své naděje vložila do malého chlapce jménem Friedrich Emil Schindler. Tohoto chlapce, který byl synem prvních žáků hraběnky Walburgy, vychovávala jako adoptivní babička jako svého budoucího nástupce a jemu nikoliv svým šlechtickým příbuzným odkázala zámek a panství v Kuníně. Emil jako čtyřletý vložil do vížky nedalekého kostela lístek s větou: "Slibuji, že se chci stát dobrým a hodným, abych na světě také něco dobrého vykonal." Svůj slib splnil a císařem byl už jako majitel zámku povýšen i se svou rodinou do šlechtického stavu s titulem šlechtic z Kunewaldu.